Brána do pekla - Obrovský hořící kráter, svítí do tmy

06.06.2014

Ahoj, posíláme pár dalších postřehů z naší cesty. Po vylodění a sedmi hodinách papírování jsme se dostali konečně z přístavu v Aktau. Měli jsme pět dní volno, protože víza do Uzbekistánu nám začínala až 3. června a v Turkmenistánu jsme mohli být jen pět dní. Za tu dobu jsme zvládli projet kus offroad cesty podél pobřeží a návštěvu u dvou místních chlapíků. Byli milí a pohostili nás parádně, ale na předchozí návštěvu u Eyupa v Turecku to nemělo.

Pak jsme se vydali na jih. Hranice do Turkmenistánu nám zabraly 7 hodin. Z obou stran hranice je dohromady asi 120 km totálně rozbité cesty, po které naše Jawičky zvládaly jet max 25 km/hod. Pak začal sprint přes Turkmenistán, potřebovali jsme být za tři dny u Brány do pekla, abychom zvládli včas opustit zemi. Cesta to byla strašně zdlouhavá, protože cesty byly místy hodně nekvalitní a navíc to bylo delší, než to bylo vyznačené na mapě.

Chtěli jsme se zastavit v Asghabadu, ale na příjezdu do města nás policajt odklonil na obchvat na sever. Neměli jsme totiž v plánu ve městě přespat a bez udání jména hotelu nás dál prostě nepustil. Vyjeli jsme tedy do Kyzylkumské pouště. Byla to první poušť, kde bylo možné vidět i menší písečné duny. Krajina se zajímavě měnila tak nám to docela ubíhalo (naštěstí přes poušť byla cesta dobrá).

Večer jsme dorazili k Darvaze a snažili se najít cestu k Bráně do pekla. Po chvíli jsme ji našli, ale pro naše motorky byla cesta nad jejich síly. Na vršku duny, přes kterou cesta vedla, byl hluboký jemný písek a na to naše motorky zkrátka nemají výkon. Vrátili jsme se k odbočce, kde kempovala i komerční výprava s expedičním náklaďákem, postavili stany a vydali se na 6 km dlouhou cestu ke kráteru.

Měli jsme štěstí, za nejvyšší dunou nás nabral místní kluk s Kamazem a dovezl nás až na místo. Jednak jsme tam byli akorát na soumrak a druhak se nám splnil sen s Kamazem a jízdou v poušti :-).

Brána do pekla nás prostě uhranula, vidíme obrovský hořící kráter, který svítí do tmy. Název na ni naprosto sedí a i když jsme přesně věděli co nás čeká, tak nám ten pohled prostě vyrazil dech... Je neuvěřitelné, že uprostřed pouště proste jen tak potkáte obrovský kráter, ze kterého již přes padesát let šlehají plameny.

 

Ráno jsme vyrazili směrem na Uzbecké hranice. Moc jsme nepospíchali, protože jsme chtěli dorazit až někdy na večer a přespat v hraničním meziprostoru. Jedno vízum končilo druhého a druhé začínalo až třetího :-). Na hranici jsme dorazili deset minut před šestou hodinou a měli neskutečnou kliku, že nás ještě na celnici vůbec vpustili (zavírali v šest hodin). Celníci už se těšili domů, tak nám sami dobrovolně pomáhali vyplnit doklady a venku jsme byli za dvacet minut!!! Na vstupu nám ta samá procedura zabrala asi 4,5 hod. Do Uzbekistánu už nás druzí celnici, kvůli ještě neplatícím vízum, pustit nemohli, tak nám aspoň přinesli vodu na pití a byli nebývale milí. Užili jsme si tak noc na nejbezpečnějším místě široko daleko. Uzavřeni mezi dvěma ostnatými ploty a hlídáni dvěma armádami najednou.

Ráno jsme v pohodě (asi jen za necelé dvě hod) přešli hranice a dojeli do Nukusu shánět místní peníze a ubytováni kvůli registraci. Peníze nám vyměnili v dost nevýhodném oficiálním kurzu (na tržištích byla výrazně lepší), hotel byl celkem levný, ale nebyla to žádná sláva. Zůstal tady jako pozůstatek po budování rekreace pro sovětské turisty a bylo znát, že ho už dlouho nikdo vevnitř neopravoval. Ráno si na nás navíc vymysleli nesmyslnou taxu za parkování motorek na dvorku a později zjišťujeme, že registrace, kterou nám vystavili možná nebude vůbec platná. Jinak jak je to s registrací ve skutečnosti zjistíme až na výstupních hranicích, zatím to vypadá, že je potřeba všude, kde se chce člověk zdržet alespoň dva dny. Z Nukusu jsme vyrazili přes poušť do Bukhary.

V Uzbekistánu je velký problém sehnat benzin, takže buď stojíme dlouhou frontu nebo se ptáme místních, kde by se dal nějaký sehnat (už jsme kupovali i od místního překupníka). Jednu noc jsme si dali na pohodu v poušti a dnes spíme v Bukhare v hotelu. Je jen o malinko dražší, než ten v Nukusu, ale je o hodně hezčí, recepční je milejší a bydlíme přímo v centru. Historické centrum je sice pěkné, ale na nás vkus příliš pokažené komerční a turismem. Koneckonců až do dneška jsme turisty skoro vůbec nepotkávali a tady je jich všude plno. Město je daleko živější večer, kdy všichni vyrazí do ulic a památky hrají všemi barvami.

 
Jinak jsme narazili ještě na jeden problém. Uzbekistán uznává jen svoje upravené platební karty, takže bez keše jste tady nahraní. Jediný kdo nemá problém s platebními kartami, jsou prodavači ručně dělaných koberců, mastercard nebo visa - nic není problém :-).


Zítra jedeme do Samarkandu, kde si ještě užijeme trochu kultury a pak už hurá do horského Kyrgystanu. Po těch dvou týdnech v pouštích to bude příjemná změna.
 

Ahoj Radek

 

Přehled všech článků naleznete zde  >> Články z cesty kolem světa na Jawách 350 <<

<< Zpět na všechny články Fotografie článku »

Hlavní cíle cesty kolem světa

Přespat u slavné “Brány do pekla” v Turkmenistánu. Projet Mongolskem až k poušti Gobi Velkým přáním všech zúčastněných je zdolat legendární ruskou silnici M56 Kolyma z Jakutska do Magadanu, přezdívanou “Cesta kostí”. “V USA pak chceme otestovat maximální rychlost našich Jawiček na solných pláních Bonneville, jako to už před námi udělalo hodně závodníků. Také máme za cíl zdolat závodní trať do vrchu Pikes Peak v čase 26,5 min. Pokud to nezvládneme, prohrajeme basu šampaňského,” doplňuje Honza. V neposlední řadě samozřejmě dorazit v pořádku domů, ale ještě před tím navštívit velkoměsto New York.

Fotografie »
close