Opouštíte nás, aniž byste si přečetli 10 tipů, jak ušetřit na správě vozového parku?
Zanechte nám svůj e-mail a my vám zašleme e-book na pozdější čtení.
Skvělých 12 dní v sedle, 3 motorky, přes 3 225 najetých kilometrů a tisíce nastoupaných výškových metrů v nohách. Taková byla naše červnová výprava. Naším cílem nebylo jen polykat kilometry po křivolakých balkánských silničkách, ale vyrazit do terénu i po svých a pokořit ikonické vrcholky Balkánu: Crnogorski a Bosanski Maglić (2 389 m / 2 386 m), Zla Kolata (2 534 m) a majestátní Velký Korab (2 764 m).
Jak už to na našich cestách bývá, první dny se nesly ve znamení rychlého přesunu. Urazili jsme necelých 800 km přes deštivé Rakousko a Slovinsko až do bosenského městečka Saničani. Rychlé dálniční tempo nás brzy dostalo do míst, kde začíná ta pravá balkánská atmosféra. V cíli prvního dne, v restauraci Ribarska Priča, nás přivítala živá hudba, skvělá nálada a vynikající místní kuchyně.
Druhý den se už charakter krajiny i cest zásadně proměnil. Zatáčkovité silničky podél kanálů a řek, minimální provoz a panoramatické výhledy. Cestou přes Kněževo, Travnik a kolem idylických vodopádů na řece Vrbas jsme směřovali k černohorské hranici. Cílem byla malá vesnička Mratinje, usazená v úchvatném prostředí přírodního parku Piva. Zdejší klikaté příjezdové cestičky, volně se pohybující domácí zvířata a srdeční domácí nabízející sklenku rakie jen podtrhly neopakovatelné kouzlo tohoto kraje.
Tradiční moto cestování jsme se rozhodli zpestřit horskými výšlapy. Třetí den jsme tak vyměnili motorkářské bundy a těžké boty za pohorky, funkční prádlo a tejpovačky. Čekal nás výstup na Maglić.
Cesta z Mratinje prověřila naši fyzickou kondici na maximum. Přestože kolena trpěla a převýšení dalo zabrat, úspěšně jsme dosáhli vrcholu Crnogorski Maglić (2 389 m). Následný pokus o přechod na sousední Bosanski Maglić (2 386 m) po skalnatém hřebeni nám ukázal, kde leží hranice bezpečnosti – vysoké srázy a absence lezeckého vybavení nás přiměly k rozumnému ústupu. Odměnou po 27 kilometrech v nohách nám bylo večerní posezení s místními obyvateli a zasloužený odpočinek.
Po dobytí prvního vrcholu jsme vyrazili na odpočinek do Kosova, k našemu známému do Pejë. Nebyli bychom to ale my a vyrazili jsme na vycházku k jezeru Kučicko a projeli se na místní ZIP line.


Z Kosova jsme zamířili do Albánie. Albánské horské silnice a legendární pasy nabízely přesně to, po čem srdce motorkáře touží – stovky zatáček, dramatické kaňony, rozmanitý povrch od nového asfaltu až po rozbité šotoliny a neuvěřitelnou pohostinnost místních obyvatel.
Dalším úspěchem cesty se stal Velký Korab (2 764 m), který je nejvyšší horou jak Albánie, tak Severní Makedonie. Výstup z odlehlé albánské vesnice Radomira představoval pořádnou porci kilometrů a nastoupaných metrů. Krajina se postupně měnila ze zelených luk s pastvinami do nehostinného vysokohorského terénu. Stanout na samotném vrcholu ve výšce 2 764 metrů nad mořem a mít celý Balkán jako na dlani byl pocit, na který nikdo z nás nezapomene.

Po úspěšném sestupu nás čekal následující den přejezd do prázdninového městečka Velipojë, nejsevernější místo v Albánii, kde se dá vykoupat v moři. Přijeli jsme v neděli a lidí tady bylo opravdu hodně, pokud by existovalo slovo vícenežhodně, použil bych ho :) Ale i tak jsme si užili moře, jídlo, místní lidi, cestování je prostě nádherné.
„Nemáme kam spěchat“, ale tím nám bohužel vypadl výšlap na horu Zla Kolata (2 534 m), nejvyšší vrchol Černé Hory. Třeba někdy příště.
Už byl čas k přesunu domů. Cestou přes Bosnu jsme zastavili u Hotelu Igman, který byl postaven roku 1983 podle návrhu ikonického architekta Ahmeda Džuviće přímo pro zimní hry 1984. Dnes jen chátrá. Stihli jsme si vyšlápnout bosenskou pyramidu Slunce, prohlédnout si krásné vodopády u města Jajce a poslední večer na naší cestě jsme strávili v našem oblíbeném penzionu Ribarska Priča.

Nechat naložené motorky s veškerou výbavou někde pod horským masivem a odejít na celodenní túru do neznámého terénu vyžaduje značnou dávku důvěry. Díky sledovacímu zařízení od GPS Dozor jsme však měli celou dobu absolutní klid v hlavě.
ONLINE sledování pro blízké: Naše rodiny a přátelé doma v ČR nemuseli mít strach. Na živé mapě přesně viděli, kde zrovna stojíme, zda jsme v pořádku dorazili do cíle dne, nebo jakým tempem postupujeme v horských průsmycích.
Historie trasy a přesná data: GPS Dozor perfektně zaznamenával každý ujetý kilometr, průjezdní body i profil trasy. Pro zpětné vyhodnocení cesty a psaní detailního cestopisu jsou tato data neocenitelná.
Bezpečnost v odlehlých oblastech: Balkánské hory často nabízejí místa s minimálním nebo žádným mobilním signálem. Mít na palubě spolehlivý GPS lokátor znamená jistotu, že je poloha stroje i posádky vždy přesně lokalizována.
Cesta na Balkán 2026 byla důkazem, že spojení mototuristiky s vysokohorskými výšlapy má obrovské kouzlo. Balkán nám opět ukázal svou přívětivou tvář – neuvěřitelně rozmanitou přírodu, výborné jídlo, zatáčky, které neberou konce, a především lidi, kteří vás bez váhání pozvou na kávu nebo domácí rakii.
Děkujeme společnosti GPS Dozor, díky které mohli nejen naši blízcí sledovat přesnou polohu a virtuálně s námi cestovat. Děkuji za perfektní spolupráci s panem Svobodou a těším se na další společné cesty.
Pokud nemáte čtení pořád dost a chcete víc informací o cestě i více fotek, můžete nahlédnout sem:
Nechte nám na sebe kontakt, ozveme se vám.