Blogy z cest 27. 08. 2018

Bosna a Hercegovina 2018 - Tam, kudy vždy jen projíždíme

Kluci z party Mototrips se letos vydali navštívit země, kterými obvykle pouze projíždějí. Rozhodli se prozkoumat zajímavé kouty Bosny a Hercegoviny. Organizátor výpravy, Martin Lukeš, vám přináší shrnutí všech nezapomenutelných zážitků, které během výletu prožili. 

Každou cestou na východ projíždíme Bosnou, zemí, kde jsou i hlavní tahy krásné, ale pro nás už známé. Tak proč zrovna do Bosny, kterou máme tolikrát projetou? Máme, ale právě jen hlavní tahy a zajímavosti v dosahu. A tentokrát nás zajímají jiné cesty, ne hlavní, někde i necesty, vedoucí podél hranic, na okolní kopce, bývalé radarové základny, k přírodním krásám a samozřejmě i k dobrému jídlu a pití.

Mění se nám sestava. Milan s Versysem tento rok nemůže, škoda, je to dobrý parťák do pohody i nepohody. Ondřej vyměnil stroj a jede se bát o skoro novou Ténéré a já (pro neznalé Martin) sedlám stejného parťáka Hrocha, co mě tahá z každého místa. Ale nejedeme jen ve dvou. Přidal se k nám Jirka s BMW a se stejnou motorkou, jen s větší nádrží, Pavel s manželkou Dančou, která sebou veze hodně křížovek, aby se nenudila ve chvílích, kdy budeme trochu dovádět.

Je pátek odpoledne, loučíme se před startem se svými blízkými, párujeme interkomy a vyrážíme do Rakouska, kde trávíme první noc v kempu ve stanech.

Přesuny jsou vždy trochu vykoupením za cílová místa, ale přejíždíme nutnost a večer už trávíme v Bosně, u našeho kamaráda Cháry v penzionu Ribarska Prica. To jídlo, jej to jídlo tu mají tak dobré…

Po snídani jsme zpět v sedlech a jedem si zařídil místní sim karty do Bihače. Pro někoho zbytečnost, pro závisláky jako my nutnost a bereme BH Telecom s 5GB za 10euro. Jiné stejně nemají, ale data jsou více než dostatečná. S rychlostí po celé Bosně by stačilo 1GB.

Konečně vše začíná, jsme tady, kousek od vjezdu do národního parku Una, tak nač čekat, vyrážíme.

Nádherná řeka Una, tvořící část hranice mezi Bosnou a Chorvatskem, v latině znamená jedinečná. Z tyrkysové barvy až přechází zrak a celou cestu kolem řeky už od města Novi Grad máme všichni úsměvy na tvářích…

Od prvních vodopádů přejíždíme k druhým do Martina Brodu. Sice nám víc než dost prší, ale počkat se vyplácí a můžeme se kochat malými, velkými, středními vodopády mezi baráky, na zahradách, mezi stromy.

Je čas najít spaní, u vody se drží voda, zase padá z mraků, jako by nám říkala, jeďte dál, vodou to v Bosně nekončí. Pohledy kolem silnice jsou nevídané. Slunce nádherně ozařuje údolí Vrtoče, nejde nezastavit, stačí jen sledovat, vnímat okolí…

… a večer najít originální ubytování Etno Selo Dodig, kde nás vítá majitel se slovy „Vy kamaradi“. Poradí trasy po okolí na druhý den a opět s plnými břichy po výtečné místní klasice jdeme spát.


Opět prší, tedy zatím ne moc, ale jak to bude vypadat na kopečku, co se jmenuje Velika Klekovača?

 „Mleko“, jak nám po příjezdu nazval místní naše vysvětlování a je to výstižné. Ale dostali jsme se na vrcholek všichni. Motorky padli pouze 2x, ale nikomu se nic nestalo. Vtipné je, že sebou samozřejmě vozíme všichni nepromoky. Zůstali na sundaných kufrech v domečcích.

Promoklí a z 12 stupňů ne zrovna ohřátí se vracíme zpět, spokojení.


K jídlu si dáváme něco lehčího…


Večer trávíme povídáním s panem majitelem, popíjením, ochutnáváním a plánováním dalšího dne. Za dvě noci tohle místo stojí…


Jedeme k jezeru Šator. Cestou se nám zjevují pohledy na okolní krajinu, kterou nejde nevyfotit. U jedné z odboček váháme kam jet, místí mistr ve velkém autě tvrdí, že to neprojdeme. Jezdí jen po silnici, chytrák a my se skvělou cestou dostáváme k jezeru, které láká barvou k okamžité koupeli.


Odvážní se koupou, hladovci jedí, unavení odpočívají, den jak má být.

Večer přijíždíme na hodně zajímavé místo. Všude dřevěné baráčky, hlavní připomíná spíš nějaké pohádkové stavení, tady musíme spát, děj se, co děj. I název Zelenkovac je pro nás lákadlo a už vyháníme pavouky ze sprchy.


Není kopec jako kopec a my se fotíme před jedním, který si říká Pločno. Mě láká už jen tím, že je prý nejtěžší na výjezd z celé Bosny. Se zápalem všem vyprávím, kdo všechno ho nevyjel, že to bude super. Asi jsem to s vyprávěním přehnal, nikdo se mnou nechce jet.


Stojíme před kopcem, tak co s ním? Vyjet… Nesdílíme stejný názor, ale „když už tady člověk je“. Jsem kousek doprovázen, Danča s křížovkami čeká, ostatní po kousku také a s větou „Zkusím to ještě kousek“ vyrážím. Zkrátím to, nevyjel jsem Pločno ani já, sakra! Výmluvou mi je počasí, začalo pršet a ty zpropadené kameny měnící se ve větší a větší fakt kloužou. Pár kilometrů před cílem otáčím, chci se vrátit domů celej.. Ale příště se mi neubráníš, horo jedna :-).

Vodopády Kravica. Proč se mačkat u Vinetoua, když je tady tak krásně? Upřímně, přes den je to tu také hlava na hlavě, ale uznejte, takhle na večer…


Spíme hned vedle vodopádů v ECO kempu, posloucháme hučení vody a po přání a cinkání ke Kubovo jmeninám se moc dobře usíná.

Není ráno, jako ráno a po příjezdu a ukázání fotek cituji Pavla: „Ještě, že jsem ho nezahlídl. Nevím, jak by Danča dostala BMW domů, pač já bych jel ve futrálu“. Jinak dobrý skok, Pavle ,-)).


Osvěžení mají někteří za sebou, balení věcí je v ukrutném horku nekonečné a procházení kolem pramene řeky Bune na oko osvěžující. Máme nejteplejší den z cesty. Někdy to ukazuje 36, někdy méně, ale je toho dost.

V kopcích se trochu chladíme, jen do té doby, než si Ondřej všimne, tedy spíš zaslechne, že mu motorka hraje nějakou písničku, cink, cink, cink a tak dále a tak dále… Nebral si zrovna vhodný hudební nástroj, na tom bude muset ještě zapracovat.


Okolí Magliče nás večer přivítalo deštěm a padlo rozhodnutí, že se Kuba s Jirkou odpojí a pojedou pomalu domů, aby nemuseli poslední den absolvovat 800 km v kuse. Předpověď žádný zázrak, chápeme je. Ale je ráno a neprší. Tak se se zbytkem skupiny vyrážíme na místo, odkud se chodí na nejvyšší horu Bosny, Maglič.


Není potřeba moc slov, další z míst, které je v příštím itineráři i s výšlapem.

Sjíždíme zpět a neradi koukáme na aktuální počasí. Přes celou Bosnu jeden velký mrak. Padá další rozhodnutí. Nemá smysl hledat vodopády nad Sarajevem v dešti a natahujeme dnešek až k výchozímu bodu cestování po Bosně, do Ribarska Prica u Prijedoru.

Cestou nás zpomalí bouřka s kvalitním deštěm, který strhnul silnici a zatopil tunel. Párkrát brodíme, ale za tmy dorážíme do dnešního cíle. Jídlo, pivo, spánek…

A máme tu poslední den. Tedy pro mě, když už jsem tady, těším se domů. Ostatní zvažují rozdělit cestu na dva dny. Zkrátím to, všichni jsme v pořádku dorazili ještě tento den domů, i když pár minut před půlnocí.


Motorky celou cestu ustáli bez újmy a my, samozřejmě také. Míst jsme viděli spousty, ale pořád je jich tam ještě víc, které stále lákají. Děkuji spolucestovatelům za to, jací jsou, povedlo se nám spojit partu lidí s různými názory, která zdá se i funguje.

Najeli jsme 2823 km, bylo nás 6, na 5 motorkách, 1 ztratila 1 šroub a ta samá někde čmajzla drát, bohužel, pneumatikou.

Veliké díky patří společnosti GPS Dozor, díky které mohli nejen naši blízcí sledovat přesnou polohu a vlastně s námi virtuálně cestovat. Vždy potěšili zprávy s dotazy, proč zase stojíte, co tam vidíte, pojedete ještě dál, máte to už jen kousek, tam a tam... Děkuji za spolupráci s panem Škrancem i panem Svobodou a těším se na další společné „eskapády“.

Pokud čtení nemáte pořád dost a chcete vidět i více fotek, můžete nahlédnout i sem:

https://www.mototrips.cz/bosna2018/default.aspx


Chcete se na něco zeptat?
Nebo zdarma otestovat naše řešení?

Nechte nám na sebe kontakt, ozveme se vám.