Tipy a zkušenosti 13. 11. 2019

Expedice Sámoška - výprava do laponské divočiny na vlastnoručně vyrobených plavidlech

“Co budeme dělat příští rok?” padla neodbytná otázka jen pár měsíců po návratu z ukrajinské Koločavy, kam část Piknikova klubu vyrazila na starých a slabých motorkách v rámci závodu Zakarpatská tisícovka.

“Vyrazíme do divočiny. Třeba na Aljašku nebo do Kanady. A mohli bychom tam sjet nějakou zlatonosnou řeku.”

Vypadalo to jako super plán. Stačilo ale trochu zapátrat na internetu a zjistili jsme se, že pokud nechceme zbytek roku strávit o vodě a chlebu nebo prodat ledvinu, budeme muset najít levnější alternativu. Každou volnou chvilku v práci jsme trávili místo v Excelu na Mapách.cz a hledali, kde v Evropě najít nespoutanou a nedotčenou přírodu podobnou té kanadské.

Naše pozornost se upnula na sever Finska daleko za polární kruh. Konkrétně na jezero Inari a řeku Ivaljoki. Vilda navíc nadhodil: „ Co kdybysme řeku sjeli na vorech? A třeba na ně přidělali i plachtu?.” Nápad postavit si něco svépomocí se nám líbil. Za cíl jsme si zvolili opuštěnou osadu Surnu ukrytou v hlubokých lesích nedaleko ruských hranic a především její rybí trh, který se tam měl podle Google map nacházet. Proto naše expedice dostala název Expedice Sámoška.

V půlce července nás všech jedenáct členů výpravy vyrazilo na 3500 km dlouhou cestu. S sebou jsme si vezli plastové kánoe, oplachtění, přes sto kilo různého dřeva, jídlo na tři týdny a matný plán, jak nejprve splujeme řeku, poté z lodí vyrobíme katamarány a přeplachtíme jezero z jednoho konce na druhý. Kdo by čekal, že si před odjezdem vše dobře otestujeme a vyzkoušíme, bude zklamán. Pár dní před odjezdem jsme třeba zjistili, že námi navržená konstrukce nás neunese a při sebemenší vlnce se plavidlo potopí nebo že vlastně nevíme, jestli se dá řeka na našich kánoích bezpečně splout.

Snažit se zábavně popsat 48 hodin téměř nepřetržitého řízení na nekonečně rovných skandinávských cestách by bylo plýtvání časem.

Po příjezdu k místu vyplutí jsme hned zkraje zažili vše, co je pro Laponsko tak typické. Během polárního dne, kdy slunce nezapadá, jsme rychle ztratili přehled o čase, hejna komárů si užívaly naši exotickou středoevropskou krev a pár sobů zdáli přihlíželo, jak hekticky přebalujeme věci.

První část naší expedice zahrnovala sjezd řeky Ivaljoki. Ta je zajímavá především tím, že zde v 19. století proběhla největší zlatá horečka v Evropě a zlatokopy přitahuje i dnes.

Ze začátku řeka líně tekla a my jsme si užívali výhledů na rozlehlé březové háje lemující břehy a občasného zpestření v podobě krátkých peřejí.

Po pár dnech se charakter krajiny začal pozvolna měnit. Břízu začaly nahrazovat jehličnany a rovné pláně se pomalu zvedaly, až vytvořily kaňon. I obtížnost řeky rostla a pro některé posádky znamenala každá peřej téměř jisté koupání. Počasí nám ale přálo a slunko se do nás opíralo jak na karibské pláži. Občas jsme také narazili na pozůstatky “zlatých” časů. Kolem řeky jsme objevily zbytky opuštěných prospektorských srubů, dřevěné říční rypadlo na prosívání říčního písku nebo zbytky claimů, ve kterých dobrodruzi z celé Evropy hledali třpytivé štěstí. Téměř denně se nám povedlo ulovit rybu a zpestřit si jídelníček. Večery jsme pak trávili u ohně plamennými diskusemi.

Poslední úsek řeky se nesl ve znamení nekonečného pádlování. Vody přibývalo, proud slábl, koryto se rozšiřovalo a zařezávalo hluboko do písečných sedimentů. Pocit opuštěnosti, čím dál tím častěji narušovaly letní chatky a rybářské motorové čluny. Těšili jsme se, až to budeme mít za sebou. Bohužel jsme netušili, že bude hůř.

Místo, kde jsme zakotvili a stalo se naši základnou pro stavbu katamaránů, mělo k poetičnosti daleko. Šlo o malé parkoviště na břehu řeky plné aut a přívěsů na lodě. Vévodil mu obrovský zapáchající kontejner uprostřed, do kterého jezdila celá vesnice vyhazovat odpadky. Na smrad i nevěřícné pohledy místních, naprosto nechápajících naše počínání, bychom si zvykli. Někteří i dobrou radou přispěli jako například “North wind, good luck” nebo “Open lake, very dangerous.” Na co jsme si ale nezvykli, byli komáři. Na parkovišti jich bylo tolik, že když jsem se jedno ráno vybíjel ty malé potvory, které nalétaly do našeho nedbale zavřeného stanu, moje ruka potom vypadala jako by mi v ní praskla transfuze. I z obyčejné věci jako vykonání potřeby se stávala pečlivě připravovaná, dobře promyšlená a precizně provedená činnost, aby člověk nemusel strávit v lese ani o vteřinu déle, než bylo nutné. Někteří dokonce raději volili tzv. potřebu do vody, jen aby na ně ty bzučící bestie nešly.

Po dvou náročných dnech stavby přišel všemi očekávaný okamžik. První ostrý test našeho plavidla. Přesně podle Murphyho zákonů se zrovna otočil vítr nesprávným směrem a teplota klesla o 10 stupňů. Dobrá zpráva byla, že katamarán plaval. Špatná, že nás vítr pomalu unášel směrem k Ivalu, ze kterého jsme před pár dny připluli. Pomohlo, až když dva nejsilnější členové posádky skočili do vody a svou ukrutnou silou dotáhly loď zpět na místo vyplutí. V týmu vypukla trudomyslnost. Vzdát jsme se ale nechtěli.

Počkali jsme, až vítr trochu zeslábl a pádlováním vyrazili vstříc ústí řeky. Dřina to byla úmorná. Také jsme pomalu začínali tušit, že do cíle, opuštěné sámské sámošky, se asi nedostaneme… Hele já to propočítal a pokud pojedeme jako dneska, tak se k sámošce dostaneme tak v říjnu.“ shrnul situaci Aleš.

Nezbylo nám tedy než plout po ostrovech jižní části jezera Inari. Od jeho hlavní části nás dělily dvě úžiny, kterými jsme kvůli úřadujícímu severáku celý týden nedokázali proplout. Aby toho nebylo málo, severští bozi nám ještě ukázali svoji sílu hned poté, co jsme vytáhli plachty. Odváli nás na kamenitý břeh a všechny lodě postupně ztroskotaly. Záchranná akce se neobešla bez sprostých slov a dlouhých minut strávených v ledové vodě. Další den jsme pak raději strávili na pevnině průzkumem okolí. Vyrazili jsme všichni společně, ale postupně jsme se dělili na menší a menší skupiny, až někteří zůstali úplně sami. A všem se povedlo zabloudit. Díky bohu za GPS. Že ani na pevnině nemusí být bezpečno, nám naznačovaly nalezené kostry sobů a smečka vlků, kterou zahlédl Honza. My jsme se ale nebáli vlka nic a tak jsme v klidu spali opět vedle našich rybích úlovků.

Zbylé dny jsme střídavě plachtili a kempovali na liduprázdných ostrovech. Zajímavostí je, že na některých ostrovech nám dělali společnost sobi. Jak se na opuštěné ostrovy dostali, nevíme, ale máme pár hypotéz. Buďto na nich uvízli, když roztál na jezeře led a nebo si je tam umístili Laponci, aby jim nemuseli stavět ohrady. Vytyčili jsme si také nový cíl plavby více po větru a s dobrou dostupností civilizace.


Po jeho dosažení jsme museli tu naši lodní parádu rozebrat. Někdo rozkládal plavidla na prvočinitele, někdo pálil dřevo v monstrózní vatře a zbytek vše balil do aut na cestu zpět do Česka.

Sámošku jsme nepokořili, ale povedlo se nám postavit funkční katamarány, splout řeku, nachytat spoustu ryb, nezranit se, nenajít žádné zlato a užít si severskou přírodu ve všech jejich podobách. A už tušíme, že v Laponsku jsme nebyli naposled.

Více o našich plánovaných dobrodružstvích naleznete na:

https://www.facebook.com/piknikuvklub/ nebo https://piknikuvklub.cz/


Chcete se na něco zeptat?
Nebo zdarma otestovat naše řešení?

Nechte nám na sebe kontakt, ozveme se vám.